hrad Bezděz


Mapy

Pověsti

O Daliborovi z Myšlína

Ve staré tvrzi, uprostřed bažin a slatin, sídlil kdysi dávno Dalibor z Myšlína. Žil zde společně se svou ženou Maruší, kterou nadevše miloval. Dokonce se kvůli ní rozkmotřil se svým dvojčetem Přemkem, který byl do Maruše také zamilován. Jak léta plynula, ukázalo se, že se rozhodl dobře. Jeho žena mu byla věrná a povila mu krásnou dceru.

Jednoho dne se však do lesů ve zdejším kraji nastěhovala banda krvežíznivých lapků. Sám král Karel IV. pověřil bezdězského purkrabího Tista, aby lesy od lupičů vyčistil. Ať se purkrabí snažil sebevíc, nikdy se mu nepodařilo skupinu chytit. Vypadalo to, že je o všem dění na hradě informována. Tista pojal podezření, že jim někdo z hradu donáší, a to se za čas potvrdilo. Myslivci mu sdělili, že v lese viděli vůdce lapků a že jím není nikdo jiný, než pan Dalibor z Myšlína.

Purkrabí nechtěl uvěřit, ale svědků neustále přibývalo. Až jednou na hrad přijel vzácný host – Benátský kupec. Pobyl na Bezdězu a vydal se na cestu zpět. O ní věděl jen pan Dalibor, purkrabí a myslivec Ješek. Samozřejmě, že obchodníka a celou družinu přepadli a okradli. Jednomu členovi družiny se podařilo utéct a on pak popsal vůdce banditů Tistovi. Ten Dalibora ihned obvinil a hrozil mu soudem a tvrdým trestem. V tu chvíli si Dalibor vzpomněl na Přemka, své dávno ztracené dvojče. Vzal své nejvěrnější a vydal se do lesů hledat svého bratra a jeho bandu.

Po cestě potkal myslivce, který mu řekl, že před pár hodinami viděl jeho ženu doprovázenou neznámým mužem. Dalibor pochopil, jak se mu chce Přemek pomstít, a rychle se vydal zachránit Maruši. Nakonec úkryt nalezli, nacházel se dobře schován na jedné skále. Dalibor chtěl osvobodit svou ženu, ale se zbraní v ruce se mu postavil jeho znovunalezený bratr a vyzval ho k vyřízení starých účtů. Po lítém boji nakonec Dalibor zrádného bratra přemohl a osvobodil svoji milovanou. Přemek skončil na šibenici a Dalibor se se svou rodinou až do konce života těšil přízni samotného krále.

O bezdězském poustevníkovi

V bezdězském lese se ubytoval poustevník jménem Jan Kvarin. Uzdravoval nemocné a pomáhal ztraceným poutníkům. Zprávy o jeho dobrotě se rychle rozšířili po celém kraji. Doslechl se je i samotný ďábel Běs a rozhodl se mu za jeho skutky pomstít.

Čert vstoupil do těla Milady, dcery místního knížete. Ta se začala chovat jako posedlá a trvala na tom, že ji může uzdravit jen poustevník. Kníže ji tedy zavezl do chatrče v lese, kde jí Kvarin slíbil uzdravení. Vyžádal si na to ale lhůtu jednoho roku. Miladin otec souhlasil a zanechal dceru u poustevníka. Ten ji ubytoval v nedaleké jeskyni a denně se k ní chodil modlit.

Jednoho dne navštívila Kvarina stařena, která mu vytýkala, že dívku nechává samotnou. Poustevník se tedy rozhodl, že Miladu ubytuje u sebe. Teď už měl Běs vše jednoduché. Svedl poutníka andělským tělem Milady, ta porodila děcko a Kvarin pochopil, co udělal. Ve vzteku dívku zabil a mrtvolu zakopal. Dítě však záhadně zmizelo.

Za trest se rozhodl žít jako zvíře v hlubokých bezdězských lesích. Po roce se pro svou dceru vrátil kníže, ale našel obě jeskyně prázdné. Myslel si, že je Milada s poustevníkem v lese na procházce, a tak se vydal na lov. Při něm potkal divného muže, co si pořád něco mumlal – byl to Kvarin. Ke svému činu se knížeti doznal a žádal trest smrti. Ten se rozhodli členové družiny vykonat ihned.

Když tasili meče, náhle se zjevilo dítě. Bylo to ono pachole, které se záhadně ztratilo. Poté proneslo slova odpuštění. I kníže se dal obměkčit a Kvarinovi odpustil. Všichni se pak společně těšili z nalezeného syna a vnuka.

O založení Máchova jezera

Roku 1367 se vydal Karel IV. se svou skupinou na lov. Vše probíhalo celkem poklidně, až najednou vystřelil z houštin statný jelen. Počali jej pronásledovat. Jelen prchal do bezpečných míst, kde to dobře znal. Do rozsáhlých lesů a luk plných mokřad, jezírek a louží. Tam se jim ztratil z dohledu.

Král rozmrzelý z neúspěchu zavelel na ústup, když v tom uslyšel nádherný zpěv. Rozjeli se za ním a spatřili na louce prozpěvujícího ovčáka se svými ovečkami. Král se s ním dal do řeči a při pohledu na svou mokrou družinu, které dalo pronásledování v bažinách velice zabrat, dostal nápad, že by se zde mohl založit rybník.

Jak si usmyslel, tak se stalo. Na místě dnešních Starých Splavů rozšířili poddaní starou propust a vpravo od ní navršili kus hráze. Zadrželi tak vodu ze dvou potoků, Jordánu a Doks. Voda brzy zaplavila louky, mokřiny a rašeliniště. Tak po neúspěšném lovu na jelena vznikl dnes tolik obdivovaný Velký rybník – Máchovo jezero.

O vzniku Bezdězu

Na hrázi Máchova jezera, ve Starých Splavech, stojí dodnes mlýn. V něm žil kdysi mladý mlynář. Měl rád život, rád se veselil a poseděl se sousedy. Protože při tom trochu pozapomínal na práci, často se mu nedostávalo peněz. Sousedi už mu nechtěli půjčit, a tak se jednou tak rozčílil, že pronesl osudovou větu: „Ať si mne tady čert vezme, když už mi nikdo ani půjčit nechce!“

Co se nestalo! Zjevil se čert a už si mnul ruce, jak mlynáře za jeho slova vezme s sebou do pekla. Jenže komu by se do pekla chtělo. A tak si mlynář vymyslel sázku. Kdo navrší od setmění do kohoutího kokrhání větší kopec, vyhraje. Pokud to bude mlynář, zůstane na světě, pokud čert, nic už peklu nezabrání sebrat mu duši. Samozřejmě, že si pekelník věřil a sázku přijal.

Jen co si plácli, odletěl pryč. Mlynář zatím přemýšlel, jak se z toho vykroutit, ale pranic ho nenapadalo. Najednou se za ním objevila stará babice a dala mu výhodnou nabídku. Pokud se s ní ožení, tak mu prý pomůže. Řekl jí, že pokud vyvázne, rád se stane jejím mužem. Babice mu dala zástěru, která prý unese nekonečně hlíny a kamení. Večer se čert i mlynář sešli nedaleko jezera. Odstartovali a začali vršit své kopce vedle sebe. Ať čert dělal co dělal, mlynářův kopec byl vždy o něco větší – právě díky kouzelné zástěře.

Najednou se ozvalo zakokrhání kohouta a čert odešel s nepořízenou. Mlynář měl radost, že vyvázl, ale jen do chvíle, kdy si vzpomněl na svůj slib ošklivé babici. Jaké však bylo jeho překvapení, když ve své světnici našel nádhernou dívku. Ta mu děkovala, že ji osvobodil ze zakletí, které už ji mnoho let sužovalo. Byla svatba! Mlynář svou druhou šanci využil a celý život prožili šťastně až do smrti.